AML v realitách: Proč se vás makléř ptá, odkud máte peníze

Možná jste se s tím už setkali. Rozhodnete se prodat byt nebo dům, případně si naopak nějakou nemovitost kupujete. S makléřem řešíte cenu, prohlídku, rezervaci a potom smlouvy. Všechno je vám celkem jasné. A najednou přijde otázka, která vás možná trochu zaskočí:
„Můžete mi prosím doložit nebo vysvětlit, odkud budou pocházet peníze na koupi nemovitosti?“

Někdy se makléř zeptá také na to, kdo je skutečným kupujícím, kdo bude peníze posílat nebo jakým způsobem bude obchod financován. Může chtít vidět občanský průkaz a některé informace si zaznamenat. V průběhu obchodu pak podepisujete dokumenty, které se označují jako AML prohlášení nebo kontrola klienta.
A možná vás napadne: Proč tohle všechno realitní makléř potřebuje vědět?
Vždyť chcete koupit byt. Máte peníze, případně hypotéku, prodávající chce prodat a makléř má obchod zprostředkovat. Co je komu do toho, odkud peníze pocházejí?
Odpověď je jednoduchá, ale její důvod je důležitý. Realitní obchod může být zneužit k legalizaci peněz, které pocházejí z trestné činnosti. A právě proto stát ukládá realitním zprostředkovatelům určité povinnosti. Těmto pravidlům se říká AML.
Co vlastně znamená AML
AML je zkratka z anglického Anti-Money Laundering. V českém právním prostředí jde o opatření proti legalizaci výnosů z trestné činnosti a financování terorismu.
Základním předpisem je zákon č. 253/2008 Sb., kterému se běžně říká AML zákon.
Jeho smyslem není kontrolovat běžného člověka proto, že by stát automaticky předpokládal, že dělá něco špatně. Smyslem je zabránit tomu, aby se peníze získané trestnou činností daly jednoduše převést do majetku, který už následně působí jako legální. A právě nemovitosti jsou pro takový účel velmi zajímavé. Představme si člověka, který získal větší množství peněz nelegálně. Samotné držení takových peněz pro něj může představovat problém. Když za ně ale koupí nemovitost, vznikne majetek, který lze později prodat, pronajmout nebo jinak využívat. Z původně problematických peněz se tak může stát dům nebo byt evidovaný v katastru nemovitostí. Nemovitost proto není jen místem, kde někdo bydlí. Z pohledu finančního systému jde také o majetek značné hodnoty, přes který mohou procházet velmi vysoké částky. Stát se proto snaží zajistit, aby lidé a firmy, které se na realitních obchodech profesionálně podílejí, nebyli slepí k tomu, co se v těchto obchodech děje.
Proč se AML týká právě realitního makléře
Realitní zprostředkovatel patří podle AML zákona mezi takzvané povinné osoby. Nejde tedy o nějaké dobrovolné rozhodnutí konkrétní realitní kanceláře.
Finanční analytický úřad výslovně uvádí, že v realitním sektoru jsou povinnými osobami mimo jiné realitní zprostředkovatelé, kteří podnikatelsky zprostředkovávají uzavření realitních smluv. U běžného prodeje nebo koupě nemovitosti se tedy AML povinnosti týkají i realitního makléře. A ještě jedna věc může být pro klienta překvapivá.
Klientem není pouze kupující.
Při prodeji nemovitosti je z pohledu AML klientem realitního zprostředkovatele jak prodávající, tak kupující. Oba tedy podléhají příslušným povinnostem identifikace a kontroly. Když tedy prodáváte svůj dům, AML se netýká jen člověka, který vám za něj zaplatí. Týká se také vás jako prodávajícího.
První věc, kterou musí makléř vědět: s kým vlastně jedná
Představte si, že za makléřem přijde člověk a řekne:
„Mám zájem koupit tento dům.“
Makléř nemůže celý obchod postavit pouze na tom, že člověk něco řekl. Potřebuje vědět, kdo tento člověk skutečně je. Tomu se říká identifikace klienta.
U fyzické osoby se zjišťují zákonem stanovené identifikační údaje a ověřuje se její totožnost. Základním způsobem je identifikace za fyzické přítomnosti klienta, zákon ale umožňuje také některé elektronické nebo jiné způsoby identifikace. Takže když po vás makléř chce občanský průkaz, není to proto, že by si chtěl vytvořit vlastní sbírku občanek svých klientů.
Potřebuje splnit zákonnou povinnost a ověřit, s kým obchoduje.
A tím se dostáváme k důležitému rozdílu.
Identifikace klienta není totéž jako kontrola klienta
Tyto dvě věci se v běžné řeči často zaměňují, ale nejsou stejné.
Identifikace v podstatě odpovídá na otázku:
„Kdo jste?“
Kontrola klienta jde dál:
„Rozumím tomu, kdo jste, jaký obchod děláte a zda tento obchod odpovídá informacím, které o vás a o obchodu mám?“
Právě proto se může stát, že po samotném předložení občanského průkazu ještě AML proces nekončí. Finanční analytický úřad popisuje kontrolu klienta jako proces, jehož rozsah se má přizpůsobovat riziku konkrétního klienta a obchodu. Povinná osoba si tedy musí získat takové informace, aby dokázala posoudit, zda obchod nevykazuje znaky možného zneužití k legalizaci výnosů z trestné činnosti nebo financování terorismu.
A právě tady se dostáváme k otázce původu peněz.
Proč se vás makléř ptá, odkud máte peníze
Koupě nemovitosti za několik milionů korun není běžný nákup rohlíků nebo nové televize. Pokud například kupujete dům za osm milionů korun, je z pohledu AML důležité vědět, z jakých prostředků bude tato částka uhrazena.
Může to být hypotéka.
Může jít o dlouhodobé úspory.
Můžete prodávat jinou nemovitost.
Můžete mít peníze z dědictví nebo daru.
Může jít o prostředky z podnikání.
Samotná skutečnost, že máte několik milionů korun, není samozřejmě ničím podezřelým. Důležité je, zda vysvětlení původu peněz dává smysl v souvislosti s konkrétním obchodem a informacemi, které má makléř o klientovi k dispozici.
A to je podstata celého systému.
Neznamená to, že každý musí odevzdat výpis z účtu
Tady podle mě vzniká mezi lidmi nejvíce nedorozumění. AML nefunguje tak, že by každý kupující musel automaticky přinést deset let staré bankovní výpisy, daňová přiznání a kompletní přehled svého majetku. Finanční analytický úřad výslovně uvádí, že rozsah kontroly musí odpovídat riziku konkrétního případu. U nízkorizikového obchodu může být například dostačující prohlášení klienta o zdroji peněz, pokud jeho tvrzení odpovídá ostatním informacím, které má povinná osoba k dispozici. Pokud ale vznikne rozpor nebo je obchod vyhodnocen jako rizikovější, může být nutné požádat o další doklady.
Představme si například člověka, který kupuje byt za čtyři miliony korun.
Řekne: „Mám hypotéku a zbytek peněz jsou moje dlouhodobé úspory.“
To může být naprosto běžná a logická situace. Jiná situace může nastat, pokud někdo uvede, že má například milion korun ze svých dlouhodobých úspor, ale informace, které má makléř k dispozici, takovému tvrzení vůbec neodpovídají. Pak už může být na místě další otázka. Ne proto, že by makléř rozhodl, že klient lže. Ale proto, že jeho povinností je nesrovnalost objasnit.
FAÚ dokonce uvádí příklad, kdy klient tvrdí, že akontaci hypotéky zaplatí z úspor, ale jeho známé majetkové a příjmové poměry tak vysoké úspory neodůvodňují. V takové situaci může být potřeba další vysvětlení a doložení zdroje prostředků.
Jaké doklady tedy může makléř chtít?
To záleží na konkrétní situaci. Pokud je potřeba zdroj peněz skutečně ověřit, mohou být například relevantní dokumenty související s prodejem jiné nemovitosti, dědictvím, podnikáním, daňovým přiznáním, fakturami, smlouvami nebo bankovními výpisy.
Ale není správné říkat: „Makléř má vždy právo chtít všechno.“ Nemá.
Kontrola má být přiměřená riziku a informace mají souviset s účelem, pro který jsou vyžadovány. FAÚ u realitního sektoru výslovně rozlišuje mezi nízkým a vyšším rizikem.
Jako klient se proto můžete úplně normálně zeptat: „Proč tento dokument potřebujete?“
A makléř by vám měl být schopen odpovědět.
Proč podepisujete AML prohlášení
Možná jste při prodeji nebo koupi nemovitosti podepisovali dokument, který se týkal například zdroje finančních prostředků nebo AML kontroly. Pro klienta to někdy vypadá jako další papír, který mu někdo položil před nos jen proto, aby byl spis tlustší. Ve skutečnosti je důležité, aby povinná osoba dokázala zpětně prokázat, jakým způsobem své AML povinnosti splnila. AML zákon totiž mezi základní povinnosti povinných osob řadí nejen identifikaci a kontrolu klienta, ale také uchovávání informací, případné odmítnutí obchodu a oznamování podezřelého obchodu. Proto se některé informace zapisují, potvrzují a zakládají do dokumentace k obchodu.
Proč se dokumenty uchovávají tak dlouho
A tady přichází otázka, kterou klienti pokládají oprávněně:
„Když je obchod dávno hotový, proč ještě pořád máte moje údaje?“
Protože AML zákon stanovuje povinnost určité informace a dokumenty uchovávat. Základní lhůta je 10 let. Týká se například identifikačních údajů a dokumentů získaných při kontrole klienta a záznamů o jednotlivých krocích provedených v rámci AML povinností.
To ale neznamená, že realitní kancelář může říct: „GDPR nám dovoluje deset let uchovávat úplně všechno.“
Tak to není. Desetiletá lhůta vychází z AML zákona.
A právě tady je důležité rozlišovat AML a GDPR.
AML a GDPR: proč si tyto dvě věci neodporují
Když se řekne GDPR, mnoho lidí si představí souhlas se zpracováním osobních údajů.
Jenže GDPR není založeno pouze na souhlasu. Osobní údaje mohou být zpracovávány také tehdy, když je to nezbytné pro splnění právní povinnosti. A přesně to je v případě AML důležité. AML zákon ukládá realitnímu zprostředkovateli určité povinnosti. GDPR současně stanovuje pravidla, jak má s osobními údaji nakládat.
Jednoduše řečeno:
AML říká, které údaje a dokumenty musí makléř v určitých situacích získat a uchovat.
GDPR říká, že s těmito osobními údaji musí nakládat zákonně, bezpečně a pouze v odpovídajícím rozsahu.
Takže AML není výjimka z GDPR. A GDPR zase neznamená, že můžete odmítnout zákonnou AML povinnost jen proto, že jde o vaše osobní údaje. Oba předpisy musí fungovat společně.
Musí makléř vždy kopírovat občanský průkaz?
Tady bych byl velmi opatrný, protože kolem této otázky koluje spousta nepřesných informací.
Neplatí, že každý realitní makléř musí při každé identifikaci automaticky pořídit kopii občanského průkazu.
Od 1. ledna 2025 sice AML zákon obsahuje povinnost pořizovat kopii průkazu totožnosti při první osobní identifikaci, ale tato konkrétní povinnost se týká vyjmenovaných kategorií povinných osob, například bank, spořitelních a úvěrních družstev, některých poskytovatelů platebních služeb a osob poskytujících úschovu cenností nebo pronájem bezpečnostních schránek.
Realitní zprostředkovatel v tomto výčtu není.
To ovšem neznamená, že kopie dokladu nemůže vzniknout v žádné situaci. AML zákon upravuje také například distanční identifikaci, při které jsou požadavky jiné.
Proto je správnější ptát se:
„Proč a na základě jakého postupu tento doklad potřebujete?“ než automaticky předpokládat, že zákon každému makléři přikazuje občanku kopírovat.
Co když klient nechce spolupracovat?
I to se může stát.
Klient může říct:
„Občanku vám ukazovat nebudu.“
Nebo:
„Nebudu vám vysvětlovat, odkud mám peníze.“
Jenže AML povinnost není dobrovolná. Pokud povinná osoba nemůže provést identifikaci nebo kontrolu klienta v rozsahu, který zákon vyžaduje, může být povinna obchod neuskutečnit nebo v obchodním vztahu nepokračovat. AML zákon s takovou situací výslovně počítá.
To ale opět neznamená, že odmítnutí jedné otázky automaticky znamená: „Jste podezřelý z trestné činnosti.“
Tak jednoduché to není. Makléř pouze nemůže ignorovat zákonnou povinnost proto, že je mu nepříjemné ji vůči klientovi uplatnit.
A co když je obchod skutečně podezřelý?
V takovém případě už se dostáváme k další části AML systému. Pokud po provedení kontroly vznikne podezření, že obchod může souviset s legalizací výnosů z trestné činnosti nebo financováním terorismu, má povinná osoba za zákonem stanovených podmínek povinnost oznámit podezřelý obchod Finančnímu analytickému úřadu. Je přitom důležité rozlišovat dvě věci. Podezřelý obchod neznamená prokázaný trestný čin. Makléř není policie ani soud. Nemá rozhodovat o vině člověka. Jeho úkolem je vyhodnotit okolnosti obchodu a při vzniku podezření postupovat podle AML zákona. S tím souvisí také zákonná povinnost mlčenlivosti o skutečnostech, které se k oznámení podezřelého obchodu vztahují.
Jak to tedy vypadá v běžném realitním obchodě?
Představme si obyčejný prodej bytu. Prodávající chce prodat svůj byt. Kupující ho chce koupit za pět milionů korun. Kupující financuje část hypotékou a část vlastními prostředky. Makléř v průběhu obchodu identifikuje prodávajícího i kupujícího. Zjistí, kdo jsou skuteční účastníci obchodu, a podle povahy transakce provede potřebnou kontrolu. U kupujícího se může řešit způsob financování. Pokud uvede, že tři miliony poskytne banka a dva miliony jsou jeho dlouhodobé úspory, může to být zcela běžná situace. Makléř si tuto informaci zaznamená. Pokud vše odpovídá ostatním informacím, které má k dispozici, nemusí být důvod požadovat další rozsáhlé dokazování. Jestliže by ale například okolnosti obchodu vyvolaly pochybnosti o původu peněz, může být potřeba další vysvětlení nebo dokumenty. A právě v tom je podstata AML.
Nejde o to, aby makléř každého klienta vyslýchal. Jde o to, aby nevstupoval do realitního obchodu úplně naslepo.
Proč tedy AML vlastně máme?
Když člověk kupuje svůj první byt, může mu celý AML proces připadat jako zbytečná administrativa. A vlastně se mu nelze divit. Představte si ale realitní trh bez těchto pravidel. Kdokoliv by mohl přijít s velkým množstvím peněz, koupit nemovitost, převést ji na jiného člověka a následně ji prodat. Nikdo by se nemusel zajímat o to, kdo je skutečným účastníkem obchodu, odkud peníze pocházejí nebo zda jednotlivé kroky dávají smysl. Právě takový systém by byl pro legalizaci výnosů z trestné činnosti velmi pohodlný. AML se proto nesnaží z každého kupujícího udělat podezřelého člověka. Snaží se vytvořit kontrolní mechanismus, který ztěžuje využití realitního trhu k legalizaci nelegálních peněz.
A pro běžného člověka z toho plyne možná nejdůležitější věc:
Když se vás makléř zeptá, kdo jste, jak budete nemovitost financovat nebo odkud pocházejí peníze, nemusí to znamenat, že vám nevěří.
Často to znamená přesný opak. Znamená to, že dělá svou práci tak, jak mu ukládá zákon.
A stejně tak máte vy jako klient právo vědět, proč po vás konkrétní údaj nebo dokument chce. Dobrý realitní obchod totiž není jen o tom, že se podepíše kupní smlouva, pošlou peníze a předají klíče. Je to celý proces, ve kterém musí být jasné, kdo prodává, kdo kupuje, co se prodává, jak se obchod financuje a zda všechno, co se v obchodě děje, dává smysl.
A přesně proto se v realitách setkáte s AML.
Pro zájemce, kteří chtějí jít víc do hloubky
AML je mnohem širší oblast. Do další úrovně už patří například skutečný majitel, politicky exponovaná osoba (PEP), rizikové země, sankční seznamy, zesílená kontrola klienta, podezřelý obchod nebo povinnost odmítnout obchod.
To už ale není potřeba vědět jen proto, abyste pochopili, proč po vás makléř při koupi nebo prodeji domu chce občanský průkaz a ptá se na financování.
Pro běžného klienta je nejdůležitější pochopit princip: AML není špehování klienta. Je to zákonný systém, který má zabránit tomu, aby se realitní trh stal nástrojem pro legalizaci peněz pocházejících z trestné činnosti.
Z čeho jsem vycházel
Finanční analytický úřad uvádí realitní zprostředkovatele mezi povinnými osobami AML a výslovně potvrzuje, že klientem je při prodeji či koupi jak prodávající, tak kupující. Současně popisuje rizikový přístup ke kontrole zdroje peněz – u nízkého rizika může stačit klientovo prohlášení, při vyšším riziku mohou být nutné ověřitelné dokumenty.
Pravidla identifikace včetně současné úpravy pořizování kopií dokladů vycházejí z AML zákona a aktuálního výkladu FAÚ.


Komentáře