top of page

Jak funguje půjčka, hypotéka a leasing?

Obrázek autora: Michal Kulíček
Michal Kulíček
14. 9.
Minut čtení: 6

Co se vlastně děje, když si půjčím peníze?

Když člověk řekne, že si potřebuje půjčit peníze, většinou tím myslí něco docela obyčejného. Chce si něco pořídit, ale nemá právě teď dost vlastních peněz. Může jít o auto, vybavení domácnosti, rekonstrukci, ale také o byt nebo rodinný dům. Obrátí se proto na banku nebo jinou finanční společnost a požádá ji, aby mu potřebné peníze poskytla. On je dostane dnes a zaváže se, že je bude podle předem dohodnutých podmínek v budoucnu vracet. To je úplný základ financování.



Ve chvíli, kdy banka peníze poskytne, vzniká mezi ní a klientem závazek. Banka je věřitel a člověk, který si peníze půjčil, je dlužník. Peníze, které přišly na účet, tedy nejsou „jeho navíc“. Jsou jeho k použití, ale zároveň proti nim stojí povinnost je vrátit. A protože banka peníze neposkytuje zadarmo, vrací klient kromě vypůjčené částky také peníze za jejich poskytnutí. Nejčastěji jde o úrok a podle konkrétní smlouvy mohou existovat i další náklady.


Možná to zní samozřejmě, ale právě tady je dobré se na chvíli zastavit. Když si totiž člověk půjčuje, ve skutečnosti si nekupuje jen auto, byt nebo novou kuchyň. Kupuje si také čas. Potřebnou věc může mít dnes, přestože na ni ještě nemá dost peněz, a její zaplacení rozloží do budoucnosti. Úvěr mu tedy umožní získat něco dříve, než by to dokázal pouze z vlastních úspor. Cenou za tuto možnost je právě úrok a případné další náklady.


Představme si třeba Petra. Chce koupit auto za 500 000 korun. Na účtu má 200 000 korun a dalších 300 000 mu chybí. Pokud mu banka půjčí potřebnou částku, Petr může auto koupit okamžitě. Zároveň ale ví, že těch 300 000 korun musí bance postupně vrátit. K tomu bude platit úrok. Petr tak dostal možnost používat peníze dříve, než je sám našetřil, ale zavázal tím část svých budoucích příjmů.


Z čeho se skládá splátka?

A právě proto banka před poskytnutím úvěru zajímá, jestli Petr bude schopen svůj závazek skutečně splácet. Nestačí říct, že má práci a pravidelný příjem. Banka potřebuje vidět celou jeho finanční situaci. Pokud Petr vydělává 50 000 korun měsíčně, ale současně už splácí hypotéku, spotřebitelský úvěr a leasing, zůstává mu na nový závazek podstatně méně peněz než člověku se stejným příjmem, který žádné jiné dluhy nemá. Poskytovatel spotřebitelského úvěru proto musí úvěruschopnost klienta posoudit a zohlednit jeho příjmy, výdaje i způsob, jakým dosavadní závazky splácí.


Když potom Petr začne úvěr splácet, neposílá bance každý měsíc jen nějakou část vypůjčených peněz. Jeho splátka obsahuje především dvě důležité části. Jednou je jistina, tedy samotný dluh, který postupně vrací. Druhou je úrok, tedy cena za peníze, které měl k dispozici.


Řekněme, že si Petr půjčil 300 000 korun. Po první splátce už nebude jeho dluh stejný jako před ní, protože část splátky použil na jeho snižování. Současně ale zaplatil také úrok. Po další splátce se situace opakuje. Dluh se postupně zmenšuje a s jeho klesající výší se mění i částka, ze které se úrok počítá. Proto také není správné říct, že když člověk zaplatí měsíční splátku například 15 000 korun, o 15 000 korun se automaticky snížil jeho dluh. Část této částky byla cenou za poskytnutí peněz.


U běžné půjčky bývá celý princip poměrně jednoduchý. Člověk dostane peníze, použije je a potom je podle smlouvy splácí. U některých úvěrů je přesně určeno, na co mají být peníze použity, u jiných nikoliv. Záleží na konkrétním produktu a jeho podmínkách.


Hypotéka není nic jiného než dlouhodobý úvěr

Hypotéka funguje na stejném základním principu, jen je celá věc větší a dlouhodobější. A protože se pohybujeme v realitách, právě tady je dobré ukázat si, co se při koupi nemovitosti skutečně děje.


Jana si například vyhlédne byt za 5 milionů korun. Má našetřený milion a potřebuje tedy ještě 4 miliony. O ty požádá banku. Banka nejdříve posoudí, zda má Jana dostatečný a stabilní příjem, jaké má výdaje, jestli už něco splácí a jak v minulosti své závazky plnila. Současně se bude zabývat také bytem, který má být financován a použit jako zástava.


Pokud hypotéku schválí a jsou splněny všechny podmínky, banka poskytne potřebné peníze. Jana společně se svými vlastními prostředky zaplatí kupní cenu a po povolení vkladu vlastnického práva v katastru se stane vlastníkem bytu.


A teď přichází věc, která bývá pro člověka při první hypotéce trochu překvapivá. Jana je vlastníkem bytu, přestože bance ještě dluží čtyři miliony korun.


Banka byt nevlastní. Má k němu ale zástavní právo. To je její ochrana pro případ, že by Jana svůj závazek dlouhodobě přestala plnit. Zástavní právo tedy neznamená, že banka byt používá nebo že je jeho vlastníkem. Znamená, že nemovitost slouží jako zajištění úvěru. Jana pak následujících dvacet nebo třicet let podle podmínek své hypotéky splácí. Každý měsíc posílá bance sjednanou splátku, ve které je část úroku a část, kterou postupně snižuje svůj dluh. Ze čtyř milionů se časem stanou tři miliony, potom dva a nakonec jeden. A pokud všechno řádně dopadne, jednoho dne přijde poslední splátka. Jana už bance nic nedluží a zástavní právo může být z katastru odstraněno.


Celá hypotéka tedy není nic jiného než dlouhodobý úvěr, jehož splácení je zajištěno nemovitostí. To také vysvětluje, proč se při prodeji bytů a domů poměrně často setkáváme s větou, že „na nemovitosti vázne hypotéka“. Neznamená to, že by takovou nemovitost nebylo možné prodat. Znamená to pouze, že při prodeji je potřeba současně vyřešit existující úvěr a zástavní právo banky. Část peněz z prodeje může být použita k doplacení hypotéky a následně se řeší výmaz zástavy. Prodej nemovitosti zatížené hypotékou je proto běžnou součástí realitní praxe.


A kde je v tom leasing?

Leasing je oproti tomu trochu jiný způsob financování. Také zde člověk pravidelně platí a také zde financuje něco, co by si třeba nemohl dovolit zaplatit najednou. Rozdíl je ale v tom, že financování je přímo spojeno s konkrétní věcí a s tím, kdo ji v průběhu smlouvy vlastní.


Nejčastěji se s leasingem setkáme u automobilů. Karel si například vybere auto za 600 000 korun. Nemá zájem zaplatit celou částku najednou, a proto využije leasingové financování. Podle konkrétního typu leasingu může být vlastníkem vozidla po dobu financování leasingová společnost a Karel auto užívá a platí sjednané splátky. U operativního leasingu je zase podstatou především dlouhodobé užívání vozidla a podmínky jeho vrácení. Proto není možné říct jednoduše, že „auto na leasing není moje“. Vždy záleží na konkrétním typu leasingu a především na smlouvě.


A právě tady je jeden z důležitých rozdílů mezi půjčkou, hypotékou a leasingem. U běžné půjčky si především půjčujete peníze. U hypotéky si také půjčujete peníze, ale úvěr je spojený s nemovitostí a její zástavou. U leasingu je financování spojeno přímo s konkrétní věcí a s podmínkami jejího užívání a vlastnictví.


Ve všech případech ale člověk dělá v zásadě stejnou věc: část dnešního nákupu přesouvá do budoucnosti.


To je na úvěru možná nejdůležitější pochopit. Když si dnes koupíme něco za peníze, které ještě nemáme, neznamená to, že jsme problém vyřešili. Pouze jsme se zavázali, že část svých budoucích příjmů použijeme na zaplacení dnešního nákupu. Proto může být velmi nebezpečné dívat se pouze na výši měsíční splátky.


Představme si dvě nabídky na stejných 500 000 korun. Jedna umožní splácet pět let, druhá deset let. U desetileté varianty může být měsíční splátka výrazně nižší. Na první pohled tedy vypadá příjemněji. Jenže úrok platíme po celou dobu, kdy máme peníze půjčené. Delší splatnost proto může znamenat, že za úvěr nakonec zaplatíme výrazně více, i když nás každý jednotlivý měsíc zatěžuje méně.


Když tedy někdo řekne: „Mám splátku jen deset tisíc korun,“ ještě vlastně nevíme, jestli má levný úvěr. Potřebovali bychom vědět, kolik si půjčil, na jak dlouho, jaký má úrok, jaké jsou další náklady a kolik peněz celkem za celou dobu splácení zaplatí. U spotřebitelských úvěrů je právě proto důležitým údajem také RPSN, která pomáhá vyjádřit celkové náklady úvěru a umožňuje nabídky lépe porovnávat.


U hypotéky je to ještě významnější, protože se bavíme o závazku na desítky let. Člověk si často představuje především to, zda dokáže každý měsíc zaplatit například 20 nebo 25 tisíc korun. Jenže hypotéka se člověka netýká pouze v okamžiku, kdy ji podepisuje. Ovlivňuje jeho rodinný rozpočet po mnoho dalších let.


A právě proto není správná otázka pouze „Kolik mi banka půjčí?“

Mnohem důležitější je také „Kolik si mohu dovolit půjčit, abych svůj závazek zvládl i v době, kdy se můj život změní?“


Dnes může mít člověk dobrý příjem, žádné děti a žádné jiné dluhy. Za pět let může mít rodinu, jiné výdaje nebo naopak změnit zaměstnání. U hypotéky je proto potřeba přemýšlet nejen o dnešním rozpočtu, ale také o určité rezervě a prostoru pro budoucnost. Stejně tak není rozumné vyčerpat při koupi nemovitosti všechny vlastní úspory jen proto, aby byla hypotéka co nejnižší. Nemovitost totiž není jen kupní cena. Po nastěhování mohou přijít opravy, vybavení, pojištění, provozní náklady a někdy také výdaje, které člověk při koupi vůbec nepředpokládal. Dobré financování tedy není to, při kterém člověk dostane od banky úplně nejvyšší částku, jakou mu banka nabídne. Dobré financování je takové, které odpovídá jeho skutečné situaci a které dokáže dlouhodobě zvládat.


A tím se dostáváme k dalšímu důležitému pojmu, se kterým se při hypotéce setká téměř každý kupující nemovitosti. Banka totiž nemusí být ochotná financovat celou cenu bytu nebo domu, i když má kupující dostatečný příjem. Proč?


Protože vedle příjmu a schopnosti splácet existuje ještě poměr mezi výší hypotéky a hodnotou nemovitosti. Říká se mu LTV – Loan to Value.


A právě na tom, co LTV znamená, proč banka nechce vždy financovat celou nemovitost a kolik vlastních peněz člověk při koupi skutečně potřebuje, bude stát náš další článek.

Komentáře


bottom of page